17.01.2020

Připomeňme si podmínky chovu psů

České právo pamatuje na stanovení pravidel chovu psů. Tuto problematiku stanovuje vyhláška č. 21/3013 Sb. o stanovení podmínek při chovu psů a koček.

Co tedy tento předpis stanoví? Dlužno podotknout, že se týká právnických nebo fyzických osob, která se zabývají chovem zvířat, a chovatelů, kteří jsou jejich členy. Ale také podnikatelů, kteří se v rámci podnikatelské činnosti zabývají chovem zvířat.

Všichni tito musejí při chovu psů dodržovat následující podmínky:

1. V případě, že se věnují plemenitbě malých plemen psů do 50 cm kohoutkové výšky, mohou připouštět pouze feny ode dne ukončeného čtrnáctého měsíce věku až do dne ukončeného osmého roku věku, a psy ode dne ukončeného čtrnáctého měsíce a dále neomezeně.
2. V případě, že se věnují plemenitbě středních a velkých plemen psů nad 50 cm kohoutkové výšky, mohou připouštět pouze feny ode dne ukončeného sedmnáctého měsíce věku až do dne ukončeného osmého roku věku, a psy ode dne ukončeného sedmnáctého měsíce a dále neomezeně.
3. U fen, které ukončily osmý rok věku, je možné zabřeznutí pouze na základě potvrzení veterinárního lékaře o vyšetření zvířete na začátku říje s dobrozdáním, že zdravotní stav březost umožňuje bez nadměrných rizik.
4. Fena kojí pouze takový počet štěňat, který odpovídá její zdravotní kondici podle posouzení veterinárním lékařem, ostatním životaschopným štěňatům musí chovatel zajistit náhradní výživu.
5. Maximální počet vrhů u chovné feny je 3 za období 24 měsíců.
6. Minimální věk pro odběr štěňat od feny je 50 dnů.

K těmto pravidlům přistupuje od 15. ledna 2020 ještě jedna novinka veterinárního zákona: Chovatel, který chová psa, je dále povinen zajistit označení psa čipem do 3 měsíců věku, nejpozději však před přechodem k novému majiteli. Chovatel, který chová psa, je povinen zajistit, aby identifikační číslo psa bylo zaznamenáno v dokladu o očkování psa. Identifikačním číslem psa se rozumí alfanumerický kód zobrazený transpondérem, který umožňuje zjistit totožnost konkrétního psa.

Nezapomeňme také, že:

1. Pes je platně očkován proti vzteklině pouze v případě, že je označen čipem nebo tetováním, které bylo provedeno před 3. červencem 2011.
2. Chovatel, který chová 3 a více psů samičího pohlaví starších 12 měsíců, je povinen tuto skutečnost oznámit veterinární správě nejpozději do 7 dnů ode dne, kdy počet chovaných psů samičího pohlaví starších 12 měsíců dosáhl 3 a více chovaných zvířat; v oznámení chovatel uvede počet chovaných zvířat a místo jejich chovu.
3. Chovatel je povinen oznámit krajské veterinární správě snížení počtu jím chovaných psů samičího pohlaví starších 12 měsíců pod 3, a to nejpozději do 7 dnů ode dne, kdy tato skutečnost nastala.
4. Žije-li více chovatelů ve společné domácnosti, ve které chovají 3 a více psů samičího pohlaví starších 12 měsíců, má oznamovací povinnost pouze jeden z nich.

Z chovu psů se tímto stává poměrně sofistikovaná činnost svázána množstvím regulací. Zdali bude mít zpřísnění podmínek chovu psů repelentní účinek na množírny, ukáže až čas. Zbývá jen doufat, že ti poctiví chovatelé tuto legislativní smršť ve zdraví ustojí.

Sdíleno z webu KVL ČR.

29.11.2020

Vyprávěl mi kdysi můj instalatér, jak ho strašně štve, když si lidi objednají na internetu levný čínský radiátor a chtějí po něm, aby jim jej namontoval a ručil za kvalitu nejen své práce, ale i radiátoru. Je pochopitelné, že každý ručí nejraději za to, co má pod kontrolou, a čehož kvalitu má časem a zkušenostmi ověřenou.

I veterinární lékaři se čas od času vyskytnou v podobné situaci. Někteří chovatelé v ordinacích předkládají pokoutně sehnané vakcíny, jejichž aplikaci po veterináři vyžadují. Nosí si s sebou testační sety na diagnostiku různých chorob a chtějí, aby je veterinář při vyšetření jejich zvířete použil. Přejí si, aby veterinář v rámci procesu uchovnění zvířete odebral krev na vyšetření geneticky podmíněných chorob, podepsal papíry a vše odevzdal chovateli, který již „vše potřebné“ sám zařídí.

Stejně jako každý živnostník i každý veterinární lékař ručí za svou činnost, jejíž součástí jsou i používaná léčiva, vakcíny, diagnostické sety, materiál, atd. Veterinární lékaři s osvědčením od Komory veterinárních lékařů ČR nakupují u oficiálních distributorů léčiv a zdravotnického materiálu. Činnost veterinárních lékařů dozoruje nejen Komora, ale i Státní veterinární správa ČR a Ústav pro kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv. Ten dozoruje i samotné distributory. Vše je velmi přísně svázáno legislativně danými pravidly.

Toto ustrojení má jediný cíl: ochránit spotřebitele – tedy chovatele a potažmo jeho zvíře. Všechna přísná pravidla ohledně skladování, přepravy a manipulace s léčivy, diagnostickými testy i materiálem chrání zdraví zvířat. Nikdo nechce vedlejší reakce na vakcinaci, neúčinné očkovací látky, špatně účinná veterinární léčiva kvůli špatnému skladování, nespolehlivé diagnostické sety poškozené nevhodnou manipulací ani nekvalitní veterinární materiál, který neslouží svému účelu.

Jsou-li v rámci uchovňování čistokrevných plemen zvířat vyžadovány testy na geneticky podmíněná onemocnění, vyžadují chovatelské kluby, aby veterinární lékař zvíře ztotožnil, odebral vzorek na vyšetření a podepsal dokumentaci, ze které vyplývá, že daný vzorek byl odebrán z konkrétního vyšetřovaného zvířete. Veterinární lékař tak vůči chovatelskému klubu vystupuje v roli garanta správného zpracování a odeslání, popřípadě i vyšetření vzorku.

Není proto možné, aby chovatelé vyžadovali po veterinárním lékaři garanci, ale zároveň si přinášeli vlastní diagnostické sety či vyžadovali odběr vzorku, podepsání papírů a odevzdání vzorku i dokumentace zpět do rukou chovatele, jehož zvíře má být oficiálně vyšetřeno.

U aplikací chovatelem donesených vakcín není benevolence možná, protože veterinář nemůže ručit za jejich původ a skladování. Chovatel by se navíc k vakcínám sám vůbec neměl dostat. A venkoncem je nabíledni, kdo by nesl zodpovědnost za případné nežádoucí reakce na aplikaci vakcíny neznámého původu.

Nereálná očekávání chovatelů nezřídka vnášejí do vztahu mezi chovatelem a veterinárním lékařem dusnou atmosféru. Nechtějme ale po veterinářích nestandardní postupy, kterými riskují svou pověst a důvěryhodnost.

Článek autorů KVL ČR.

02.03.2021

Případy, kdy lidé vyžadují veterinární léčivé přípravky s obsahem ivermektinu, se po zveřejnění článků o jeho možné účinnosti při léčbě onemocnění COVID-19 množí. Veterinární lékaři zaznamenávají poptávku po těchto přípravcích prakticky denně, dokonce se setkávají i s nevolí až verbální agresivitou lidí, kterým odmítnou takový léčivý přípravek vydat.

Veterinární léčivé přípravky nejsou určené pro léčbu lidí, a to ani ve výjimečných situacích. Toto upravuje Zákon o léčivech, konkrétně par. 8 (Používání léčivých přípravků při poskytování zdravotních služeb) – použít je možné registrované nebo v určitých případech i neregistrované humánní léčivé přípravky, nikoli veterinární. Veterinární lékař navíc není oprávněn k poskytování zdravotních služeb (laicky řečeno nesmí léčit lidi), poskytuje pouze veterinární péči.

Veterinární léčivé přípravky mohou vést k poškození zdraví nebo i ke smrti člověka, a to i v případech, kdy obsahují léčivou látku, která se používá i v humánní medicíně. Tyto léčivé přípravky jsou vyrobeny s ohledem na druh zvířete, u kterého mají být používány, mohou obsahovat pro člověka nevhodné pomocné látky nebo nevhodnou dávku. Pomocné látky a léková forma hrají důležitou roli při vstřebávání léčiva do organismu, množství účinné látky v dávce může být pro člověka škodlivé. V případě použití ivermektinu při terapii COVID-19 u člověka navíc dosud neexistuje žádná schválená dávka, informací k této léčbě je zatím velmi málo. Člověk se tak při laickém stanovení dávky například při použití pasty pro koně s obsahem ivermektinu může snadno předávkovat. Ivermektin může ve vyšších dávkách způsobit nervové nežádoucí účinky, navíc může ovlivnit účinky jiných současně užívaných léčiv, a naopak jiná současně užívaná léčiva mohou mít za následek zvýraznění nežádoucích účinků ivermektinu.

Při léčbě onemocnění COVID-19 tak patří i ivermektin výhradně do rukou humánního lékaře, který o léčbě u konkrétního pacienta rozhoduje.

Publikováno na stránkách KVL ČR.