Megaezofagem v medicíně označujeme trvalé rozšíření jícnu.Toto může být řádově v průměru několika centimetrů až několika decimetrů.Rozlišujeme formu vrozenou a formu získanou.U vrozených forem se s ním setkáváme nejčastěji u labradorů,německých ovčáků,německých dog,irských setrů,šarpejů,kníračů a některých teriérů.Protože v mnoha případech byla prokázána jasná genetická souvislost mezi rodiči a jejich potomky ,je dobré takto postižená zvířata dále do chovu nezařazovat.
U forem získaných,kde je obvykle velmi obtížné zjistit vyvolávající příčinu postižení jícnu ,se mnozí autoři publikací domnívají,že se jedná o problém neuromuskulárního řízení přímo,nebo ,jako doprovodný příznak mnoha jiných nemocí.Toto může zahrnovat poruchy na úrovni mozku,přes periferní nervy,poruchy převodu vzruchu na synapsích až po různé poruchy na nervosvalové ploténce.Jinými slovy,jedná se pravděpodobně o funkční poruchy převodu vzruchu z nervového sytému na svalovou ploténku,čímž dochází k narušení a porušení funkcí peristaltiky jícnu.V důsledku této inkoordinace a následnému narušení pasáže potravy jícnem,dochází k rozšiřování jeho průměru a hromadění potravy.Velmi často dojde ke ztrátě schopnosti pasáže jicnem/vymizí peristaltika jícnu/ a to v důsledku postižení senzorické dráhy polykacího reflexu.
Megaesofagus postihuje dospělá zvířata kolem pátého roku a výše.Jeho typickými příznaky jsou regurgitace potravy,nadměrné slinění,zápach z dutiny ústní.V hrudníku jsou slyšet šplouchavé a bublavé zvuky.Zvířata obvykle potravu přijímají dobře ,ale vzápětí jí vyvrhnou zpět.V důsledku hromadění potravy v jícnu může dojít k přerůstání bakterií a kvasinek ,což může dále vyústit v zánět-tzv.esofagitidu.Podle rychlosti průběhu onemocnění a zejména velikostí zvětšeného jícnu nahromaděnou potravou dojde velni často ke kompresi orgánu dutiny hrudní.Zvířata tak jsou dosti dušná a mohou kašlat.Může také dojít k vdechnutí obsahu jícnu s dalšími projevy aspirační tracheitidy a pneumonie.
U podezření na megaesofagus se dříve dosti často provádělo rtg vyšetření jícnu.Jak snímky nativní,tak i kontrastní ,byly velmi cenným vodítkem lékaře při další diagnostice.Dnes se na moderně vybavených pracovištích přešlo na diagnostiku endoskopickými metodami.Při správně vedené inhalační anestezii je riziko ohrožení pacienta prakticky nulové.Navíc při tomto způsobu neinvazivního vyšetření je pro lékaře velmi snadné komplexní vyšetření celého jícnu,žaludku a začátku tenkého střeva.Při endoskopii je také mnohdy odebráno několik vzorků z podezřelých,či jinak změněných míst trávicího systému.Vzorky jsou pak dále poslány na histologické vyšetření.
Podle výsledků vyšetření a zejména stupni postižení i dilatace jícnu ,je lékařem navržena optimální forma léčby.Ta je u každého pacienta individuální.Od nasazení léků až po změnu krmení .Mění se jeho četnost,tekutost a podstatné je umístění misky .Většina postižených jedinců končí s miskou dosti vysoko,takže při krmení prakticky zaujímají pozici stojícího člověka.
Prognoza tohoto onemocnění není pro veterináře ani majitele rozhodně příznivá.Při správně vedené terapii a péči,však lze tyto jedince udržovat při životě několik měsíců až let.